24. 06. 2008

Bloc party - A Weekend in the City

Každý, kdo si dá práci přečíst a přeložit texty desky ví, že A Weekend in the City je mrazivou výpovědí youngstyle generace. Tedy těch, kdo se z kocoviny probouzí v tričku Adio s výčitkou svědomí.

Silent alarm, debut kapely, která v Británi již delší dobu skóruje pěkně vysoko a i v Čechách ji leckdo přišel na chuť, byl bezpochyb mimořádný průlom a trhač svěračů. Bloc party tehdy dokonale vyplnili propast mezi taneční a kytarovou scénou, čímž na sebe strhli pozornost publika z obou břehů. A to vše dřív, než nás stihla zkoupat vlna nu-rave.

Na úspěchu desky se tehdy bezpochyb nepodílely jen zvonivé, prolínající se kytary doprovozené Keleho vokálem (jenž leckomu evokuje mladšího Roberta Smitha z The Cure), ale hlavně našlapané bicí Matta Tonga, číňánka, co by dupákem nakopal zadek i Larsi Ulrichovi. Byla to zkrátka pekelná rockově taneční jízda a ani jedno triko s předtištěnou indie kravatou nezůstalo suché. S vyjímkou Blue light a So here we are (mimochodem neméně dokonalé kusy), vás Silent alarm nenechal vydechnout a nezbývalo než zírat, kolik nápadů a energie se dá nabouchat do jediné placky. To byl rok 2005. Dva roky na to vyšel A Weekend in the city.

A u kritiky došlo k rozpolcení. Na jedné straně jsem mohli číst div ne hystericky nadšené ovace portálů typu musicserver, na straně druhé nám intelektuálové z newmusic dávali sežrat, že oni se koupit nenechají. Pravda je možná někde mezi, ale co je mi do ní. Každý, kdo si dá práci přečíst a přeložit texty desky ví, že A Weekend in the City je mrazivou výpovědí youngstyle generace. Tedy těch, kdo se z kocoviny probouzí v tričku Adio s výčitkou svědomí.

Bloc party, čelíc stigmatu nepřekonatelnosti první desky, rozhodně měli odvahu upustit od osvědčeného konceptu a nahrát tracky s mnohem potlačenějšími kytarami, méně bombastickými refrény, zato silnějším elektronickým podkladem. Vzhledem k tématu desky, které by šlo bagatelizovat na "výpověď o rozpadající se době mladých party upírů a kluků z předměstí", nemůžete čekat žádnou vyjuchanost. Už na Silent alarm byl patrný náznak melancholie, v případě Weekend in the city lze už místy mluvit o solidní depresi. Příkladem za všechny je pak písen The Prayer, na níž lze vcelku snadno demonstrovat jakou kaši nám Kele a spol. uvařili. Na první pohled se totiž tenhle song jeví jako klubová taneční pecka, v kontextu desky se však ukazuje jako zcela bezvýchodná píseň o úniku do tance, jako jediného prostoru k uplatnění svého mizerného života v rámci bující společnosti. The Prayer a další písně v jeho ražení představují taneční bezvýchodnost, povrchní trendy dutost a superrozjetost - jsou jakousi hořkou sebeironií dávající desce, v protiváze k otextování, zcela nový rozměr. Takže fakt, že hudebně nelze očekávat nějakou revoluci s chutí prominete.

Je to rok a poslech desky mě stále baví. Proto ji mohu doporučit i vám, nakonec, když nic jiného, je dobré vědět kde Sunshine kradli rify na relativně obstojný Dreamer. Zejména podobnost Gheto a Helicopter je více než nápadná... ♣

Videa z desky Silent Alarm: (youtube.com)

Videa z desky A Weekend in the City: (youtube.com)

Weby o kapele: