06. 07. 2009

Chuck Palahniuk - Zalknutí

"Voní to tu čistotou, což neznamená nic jiného, než že čucháte chemikálie, čisticí prostředky, anebo voňavky. Musí vám být jasné, že vůně borové pryskyřice překrývá nějaké sračky. Citron znamená, že se někdo pozvracel. Růže rovná se moč. Po odpoledni u svatého Antonína nebudete chtít už nikdy v životě znovu přivonět k růži."

Chuck Palahniuk, ikonická figura nespokojené mládeže, poslední beatník, bezmocně rozzlobený muž, Kurt Vonegut pro mladší dekádu a především autor předlohy Klubu rváčů. Především proto, že právě zfilmování tohoto kousku, ho vyneslo na výsluní. Jenže mezi filmem a knihou je ten rozdíl, že návod na přípravu výbušniny byl v jeho předloze funkční.

Pečlivost je mu ostatně vlastní ve všem, co kdy napsal a nutno říci, že ani jeho ne zcela aktuální titul Zalknutí není výjimkou. Ostatně i osazenstvo se od posledně příliš nezměnilo, jen převléklo šaty. Opět se můžete těšit na ty ubožáky s nejabsurdnějšími profesemi, bezvládně vlečené okolnostmi, do nichž nezasahují, neboť vědí, že nemohou, na ty, co hledají vyšší smysl, který se však vymyká všemu, co byste čekali, na nuly se sebeúctou, na oběti závislosti. Tentokrát především té sexuální, takže o pikantní a nechutné historky nebude nouze. Stejně jako o kvalitní zábavu s mírně moralistickým přesahem a tím dojemným, snad až sebeironizujícím bojem proti systému.

O co v téhle knize běží nemá smysl popisovat, neboť Chuck zcela kašle na nějakou tendenční stavbu. Zdá se jakoby psal bez plánu, jen vrstvil aktuální myšlenky a text formoval tak nějak za běhu a upravoval jej zpětně. Vlastně na příběhu ani příliš nezáleží, když hybatelem děje je ten bezvýznamný, malý usmrkanec, jehož názor zní, že ať v životě usilujete o cokoliv, stejně z toho nebudete mít lepší pocit, než když vám nějaká nadržená pokladní vykouří péro vzadu v kabinkách. Jeho život se tak točí jen kolem mrdaček, terapie a předstírání zalknutí se kusy jídla v restauracích a následným tahání peněz z kapes svých zachránců. Ten malý smrad potřebuje finance, aby udržel v ústavu svou choromyslnou matku, bývalou revolucionářku, psychoanalytičku poskytujcí v rámci hypnózy sex s vlastním podvědomím, ale především mimózní mentorku, která se na něm pěkně podepsala. Jenže jeho životní postoj se mění, když zjistí, že by mohl být laboratorně zplozen z předkožky Ježíše Krista. Jo, pěkná pakárna.

Ale hodně vtipná, místy moudrá a tak nějak selsky zdravá a přístupná. Palahniuk si nehraje na intelektuála, ale má co říct a umí to podat dostatečně poutavě, aby si získal i méně náruživé čtenáře. Navíc neunavuje dlouhými souvětími, jako já a vůbec ví, co by Ježíš rozhodně neudělal. Pokud vás to taky zajímá, a nebo chcete tušit, co dělat, když v hotelu začnou hrát Na krásném modrém Dunaji, mrkněte se po tomhle kousku.

Přečtete ho na jeden zátah a patrně vám v paměti chvíli utkví ♣