From Prague To Amsterdam

Aneb jak to vypadá, když se banda adolescentů vydá do mekky všech dospívajících.

Den první - příjezd - Čtvrtek 11/9/08

Dalo se očekávat, že ne vše půjde přesně podle plánů, ale když se nám jen několik málo hodin před odletem podařilo sehnat dokonce i klíče od bytu, ve kterém jsme měli strávit několik následujících dní, věřili jsme, že teď už snad bude vše v pohodě. O to větší šok připravil celé bandě benjamínek výpravy a inicátor celého výletu - já. Zjištění v autě cestou na letiště, že mi dnem odletu expiruje občanský průkaz (pas jsem měl propadlej už pár let) mělo za následek pohřební náladu po celou cestu na letiště. A neustále se opakující reklama v rádiu na jistou mastičku na vaginální bradavice nám na náladě taky příliš nepřidala.

Schengen je sice hezká věc, ale co na tom, když vám cestu zkomplikuje taková dementní věc, kterou občanka před propadnutím (nebo i po něm) bezesporu je. Při cestování autem nebo vlakem to ještě nemusí znamenat nuntě problém, do letadla vás s tím ale v naprosté většině případů nepustí. Apeluji proto na cestovatele (zejména kolem dvacátého roku věku, kdy se občanka poprvé mění), ať si doklady zkontrolují s dostatečným předstihem. I když to nakonec může vyjít, za ty nervy to opravdu nestojí.

Tomu, že mě po 10 minutovém hovoru se supervisorem přece jen nakonec odbavili, jsem uvěřil prakticky až když jsem seděl v letadle a už ve vzduchu si přiťukával se zbytkem výpravy drinkem. Přestože už mám relativně dost nalítáno, pokaždý si to znovu nepokrytě užívám a vychutnávám. Bylo mi docela jedno, že to maličký letadlo nízkonákladovejch aerolinek není žádnej velkej luxus (jak bylo řečeno, v Tusilový káře lze například objevit pohodlnější sedadla), hlavní je ten pocit. A to jak při startu, při přistání, tak i v průběhu celýho letu, kterej si dá docela dobře ještě zpříjemnit. Taková malá privátní kalba v deseti tisících metrech není vůbec špatná a rozpočet ani moc nepotrápí.

Do Amstru se můžete dostat jak po zemi, tak vzduchem. My jsme zvolili leteckou dopravu hned z několika prostých důvodů:
- je to levné - zpáteční letenka se vším všudy za cca 100 € (SkyEurope)
- je to rychlé - ani ne hodina a půl a byli jsme v Hollandu
- je to styl - sprite s vodkou/gin s tonicem (5 €) v té výšce chutná přece jen o něco líp
- je to cool - a dostanete krekry

Do Amstru jsme přilétli ještě za světla kolem půl deváté večer a naše první, mírně přiopilé kroky neomylně směřovaly k nádraží, které je vlastně součástí letištního terminálu. Když pomineme taxi, tak se vlastně ani jinak do města dostat nedá. Dle instrukcí jsme si nakoupili lístky do stanice Muiderpoort a začali jsme fofrem hledat příslušné nástupiště. Zkušenost s ČD sice velela nepospíchat, ale tady jsme to nechtěli ponechat náhodě. A ještě že tak. Holandská kolejová doprava jezdí na minutu přesně. Díky tomu jsme si o pár minut později dali při přestupu na Centraalu (hlavní nádraží) docela solidního sprinta a pomohl i průvodčí/revizor (v Holandsku na Vás revizoři číhají nejen ve vlaku samotném, ale i na přestupních stanicích), ale nakonec jsme to stihli a do Muiderpoortu, našeho přechodného domova, jsme dorazili podle plánu.

Nizozemské dráhy se s těmi českými nedají srovnávat nejen díky dodržování jízních řádů, ale také komfortem a nepochopitelnou nehlučností (a to jak zevnitř, tak zvenčí - i při brždení) a v neposlední řadě i ochotou personálu. Jediným negativem tak pro nás byla jen relativně vysoká cena. Za půlhodinovou cestu jsme platili každý 4.30€.

Už si nevzpomínám kdy přesně jsme vystupovali z vlaku, ale zato moc dobře vím, že jsme byli grogy a měli jsme hlad. Bylo už hodně po desátý večer a my měli poslední jídlo kolem poledne. Předtím ale bylo třeba se ubytovat. Byt, který jsme měli pronajatý, naštěstí nebyl daleko. Kupodivu ale i těch pár minut chůze nám dalo docela zabrat. Každý ví, že Amsterdam je město kol, ale první přímá konfrontace stejně překvapí. Navíc když pod tím kolem málem skončíte. Vyhrazené trasy jsou totiž úplně všude a ubohý chodec je v dost podstatný nevýhodě. Hned po vybalení nejnutnějších věcí jsme se vydali ulovit něco k večeři. Burger King jsme po krátkém hledání v googlemaps zavrhli, především kvůli vzdálenosti a nakonec jsme skončili v KFC, které jsme měli doslova za rohem. Příjemně najezeni jsme se vydali na první obhlídku naší čtvrti.

Jak jistě všichni víte, Amsterdam je kosmopolitní město. Náš byt byl v turecký čtvrti a přes ulici stála mešita (to, že je to mešita, jsme se dozvěděli až poslední den, do té doby jsme to považovali za základní školu). Museli jsme si tedy zvyknout na muslimy a hlavně na místní arabskou mládež trávící večery před "naší" provozovnou Colonelových kuřat.

Poté, co jsme zahnali hlad, jsme začali hledat nejbližší coffee shop. Po půl hodince a nápovědě z balkónu od pohledné polonahé Holanďanky jsme došli do cíle. Trošičku nás zaskočil detekční rám u vstupu. To je taková ta velká věc, co je na letištích, aby muhadžimové nenosili do letadel bomby a bouchačky. Místní obsluha na nás koukala nedůvěřivě, ale i přesto nám zapůjčila menu a já osobně jsem byl velmi příjemně překvapen. Za cenu 12€ jsme si pořídili nějaké "studijní" materiály a odebrali se studovat na byt.

(Ne příliš) překvapivý fakt z Amsteru č. 1. - "materiály" jsou tu k sehnání za velmi přátelskou cenu - 12€ za 2g. Tedy dvakrát levnější než v matičce Praze.

Den druhý - první krůčky- Pátek 12/9/08

Druhý den jsme se konečně vydali na průzkum města. Za cíl dne jsme si stanovili Burger King, na který jsme se všichni těšili od chvíle, co jsme na letišti viděli jeho nabídku (trip se konal v době, kdy Burger u nás ještě nebyl). Když jsme se z naší čtvrti dostali na okraj centra, bylo na první pohled vidět, co tohle město živí. Lísteček marihuany na nás koukal z každé druhé výlohy. Nicméně počasí turismu moc nepřálo, takže jsme velmi rychle zapadli do prvního coffee shopu, kterej jsme potkali a polovina z nás poprvé ochutnala hašiš, řečený shit, který nás už do konce pobytu už neopustil.

Překvapivý fakt z Amsteru č. 2. - ať nakupujute "materiál" či základní potraviny v sámošce, připravte se, že částka kterou zaplatíte bude vždy 6, 12 nebo 24 €.

Počasí se během našeho krátkého zastavení umoudřilo a my tak mohli pokračovat v prohlídce města, pravidelně narušované cyklisty cinkajícími na bratra, aby jim uhnul z pruhu. V Amsterdamu je totiž cyklista nad všechny kasty. Na kraji chodníku je namalovaný pruh oddělující chodník a pruh pro cyklisty. Nicméně samotný pruh pro cyklisty je na chodníku a 4 neznalí středoevropané se tak místním sportovcům pravidelně motali pod kola. Únava nás ale dohonila, takže jsme si ještě urvali večeři v Burger Kingu.

Fastfoody jsou v Amsterdamu samozřejmě nejlevnějším stravováním v čele s KFC a McDonaldem. O chlup dražší (ale o to rozhodně lepší) je Burger King. Cenově to vychází na 4-6€; za menu. Pokud si dáte nějaké polostánkové jídlo (např. fish&chips) počítejte s 8-10€ za porci. O restauracích vám toho mnoho nepovím... Nejedli jsme v nich.

Pro ty z vás, kteří ještě do Zličína nezavítali a tedy tyto burgery neochutnali, stálo to za to. Burger King totiž narozdíl od ostatních řetězců razí heslo "Have it your way". V praxi to znamená, že si objednáte "základní burger" a za pár centů si ho můžete přizpůsobit vašim chuťovým buňkám.

Cestou jsme se ještě šli mrknout do Red Light districtu, kde nás přivítaly stažené rolety a vypnutá světla, jenom pár nejodvážnějších (nebo nejzoufalejších?) už pózovalo. Na tmu se nám čekat nechtělo, takže jsme cestou koupili houby a užili si večer v pohodlí našeho přechodného domova.

Den třetí - den turka- Sobota 13/9/08

Sobotu jsme zahájili britskou specialitou fish & chips, který ovšem bylo hnusný jako turek, kterej to vařil. Nepříliš dobře najezeni jsme pak pokračovali couráním centrem, během kterého jsme chtěli najít pěknej coffee shop, kde bysme se ohřáli a trošku si odpočinuli. A našli jsme ten nejlepší.

Překvapivý fakt z Amsteru č. 3. - v coffee shopech se sice smí pálit tráva a shit, ale nesmí se tam kouřit. Dokonce ani nesmíte výše zmíněné suroviny tabákem naředit.

Tenhle coffee shop totiž vypadal tak, jak jsem si coffee shopy představoval - tlumená světla, UV lampy, v temném rohu posedávající divnej zarostlej týpek a pár vysmátejch lidí. Navíc to byl jeden z mála, kde se dalo kouřit. Zákaz kouření totiž platí pouze v zařízeních s obsluhou - tenhle coffee shop měl dvě patra. Spodní s obsluhou a barem a horní na posezení. Chvilku jsme poseděli a pak jsme se vydali zpět na byt, kde jsme plánovali zazevlit do tmy a pak vyrazit na noční redlight. Nicméně když jsme konečně dorazili do bytu, tak se většina rozhodla, že se jí už ani nikam nechce. Takže bratr se vydal na vlastní pěst. Uvádím jeho popis.

Redlight byl fakt zážitek. Předem musím říct, že jsem se ani jednou neodvážil do žádnýho pornokina, nezažil jsem žádnej lapdance a ani jsem se s žádnou nespustil, i tak to ale ztráta času nebyla. Atmosféra toho místa je zvláštní a nasládlej pach z kanálů mísící se s kouřem (z cigaret, jointů a buhví čeho všeho ještě) ji ještě umocňuje. Škoda jen, že se postupem času stala z plémě neřesti jen další turistická atrakce a kolem hlavního kanálu proudí po obou stranách stovky a stovky lidí.

Když se ale vydáte trochu dál, kde už se jen tupě neprodíráte davem, najdete místa, o kterých jsem psal o pár řádků výše. Uzounký, tichý a jen spoře osvícený uličky místo uřvanejch bulvárů. I ty holky (černošky, asiatky, těhotný, starý, hodně mladý, cokoliv) se tam snažej o něco víc. Klepou na sklo když jdete kolem. Pootvíraj vám dvířka. Volaj na vás. Mrkaj. Prstíčkem hrabou. Hezký to je. Na hlavní třídě jich přitom většina datlovala smsky nebo volala (je mi záhadou, co maj ženský chuť řešit, když jsou zrovna ve spodním prádle a za výlohou, ale budiž).

Zevlící většina výpravy nějak nevěděla co s časem, takže sežrala něco hub (krom Tusila) a šla si sednout s vínkem do blízkého parku, kde objevila fascinující strom. Strom samotnej tak zajímavej nebyl, ale stínohra na něm se odehrávající, byla pro, houbami stimulované, mozky pastva pro oči.

Den čtvrtý - Zaandvort -14/9/08

Na neděli jsme si naplánovali výlet do blízkého rekreačního městečka Zaandvort, které krom toho, že je u moře, je absolutně nezajímavé. Předpověď slibovala krásný slunný den, takže jsme doběhli do našeho tureckého coffee shopu pro zásoby a vyrazili na nádraží. Do cílové destinace jsme dorazili před polednem. Oběd tentokrát zastal nenápadný stánek nabízející famózní burgery a pravé vlámské hranolky. Čtyři výletnící si vzali jídlo s sebou a šli se fláknout na pláž. Moje maličkost stačila ztratit papírky, takže jsme museli vzít zavděk fajfku, zakoupenou o den dříve. Stačila.

Pláž na podzim je stejně zvláštní. Člověk je tak nějak navyknutej, že když je na pláži, tak chcípe vedrem, nebo se krčí ve stínu slunečníku. Nicméně touhle roční dobou fouká od moře fakt studenej vítr a ta typická vůně / smrad se tím pádem nekoná.

Po pár hodinách se do nás dala zima. Přemýšleli jsme jak se zahřát. O půlhodinku později jsme byli zpět na pláži, ovšem tentokrát vybaveni lehátky, džusem a litrovou vodkou. Počkali jsme si na západ slunce a pak se líně přesunuli na nádraží. Bratr s Tusilem se vydali směrem k domovu, já s Pískem jsme usoudili, že ještě jedny houby nám přijdou k duhu. Takže jsme se vydali do centra, hledajíce nejbližší smartshop.

Překvapivý fakt z Amsteru č. 4. - V Amsteru můžete legálně sehnat spoustu věcí. Stačí zajít do tzv. smartshopu. Koupíte tu skoro všechno - od rostlin na ředění jointů v coffee shopu, přes bylinný jointy, houby až po přírodní kokain.

Nicméně pak někdo dostal nápad (myslím že já) to vzít trošičku jinou cestou, zákeřný Amsterdamský uličky se však nenechaly zahanbit a my byli rázem na druhý straně města. Naštěstí jsme po další půlhodince našli zastávku.

Překvapivý fakt z Amsteru č. 5. - Na každé tramvajové zastávce naleznete mapu města. Možná vám to připadá jako detail, ale je to až neuvěřitelně užitečný.

Když nám konečně přijela tramvaj, spapali jsme něco hub a jeli za zbytkem.

Den pátý - Den Haag - 15/9/08

Program na pondělí byl od pátku jasný. Návštěva české ambasády v Haagu. Přece jenom na prošlou občanku se lítá špatně a ne že by se mi tu nelíbilo, ale doma je doma.

Do Haagu jsme vyrazili ve třech. Bratr nevypadal dvakrát svěže a dle svých slov se tak ani necítil, takže zůstal v posteli.

Zbylí výletníci jako první dali nekřesťanských 20 ojro za cestu vláčkem do Haagu, nicméně nakonec jsme nelitovali. Narozdíl od Amsterdamu, který na mě působil stísněným dojmem, působí Haag jako moderní, čisté město, kde se snoubí historická architektura se supermoderními centry a víte co? Vypadá to dobře. Hlavně celková "vzdušnost" města. I když, po Amsteru by nám tak připadalo asi jakýkoliv město.

"Takže jako teď jenom co nejrychlejc najít ten automat na f..." ani jsem nestačil domluvit a Tusil už na něj ukazoval. Tím se celá výprava pro pas značně zjednodušila. Najít ambasádu už by měla bejt maličkost. O 2 hodiny a 8 zmatenejch Haagů (jak byste nazvali obyvatele města Haag?) později jsme ambasádu konečně našli. Chlapík si ode mně vzal všechny občanky, rodný listy, pasy a řidičáky a dal se do práce. Za slabou čtvrthodinku jsem již opět měl platný doklad totožnosti. To byl pocit.

Následoval oběd v Burger Kingu a povinné posezení v parku, během kterého se nám z Amsteru začal hlásit Endru, že už je mu dobře a kdy se hodláme vrátit. V klidu jsme poseděli a volným krokem vyrazili na nádraží.

Vrátili jsme se, nabrali bratra a vydali se obdivovat krásy nočního Red Light districtu. I když jsme byli dopředu varováni, že nejlepší den na návštěvu je pátek, potažmo sobota. Nebojácně jsme naskočili na tramvaj a uháněli do centra.

Jako první jsme chtěli načerpat poslední zásoby a při té příležitosti se ohřát v některém z coffee shopů. Docela rychle jsme našli docela pěkný coffee shop a dokonce i s kuřáckým "kupé". Nicméně benjamínek se opět vytasil se svým největším trumfem - chybějícími doklady. Mladík totiž podlehl paranoie, že svůj doklad ihned někde ztratí a tak ho radši spolu s ostatními doklady a poslední 50 € bankovkou nechal v batohu v bytě, takže byl z shopu trapně vykázán. Nicméně ostatní nebyli debilové a doklady měli. Napěchovaní jsme vyrazili do cílové destinace - Districtu.

Co vám budu povídat, byla to pastva jak pro oči, tak i pro jiné partie. Sice jsme museli překousnout fakt, že hlavní třída je spíš než cokoliv jiného turistická atrakce. Co to znamená? Že dámy ve výlohách se věnovaly daleko více svým mobilním telefonům, než potencionálním zákazníkům, nicméně když nás, již zkušený, bratr dovedl uličkama dál, našli jsme přesně to, na co jsme se těšili.

Temné úzké uličky z obou stran lemovány rozměrnými okny a za každým oknem více (v drtivé vetšině případů) či méně přitažlivými děv(k)ami, nabízejícími se každému, kdo šel okolo. Řeknu vám, že je to zvláštní pocit, když na vás polonahá černoška dělá prstíčkem.

Všichni cestovatelé se ale nakonec ubránili pokušení. Nicméně jsem byl proklet poté, co jsem prozradil cenu, za kterou si před pár lety užil v Red Light kamarád. Prý jsem to měl říct, když jsme byli tam a ne v tramvaji cestou zpátky.

Když jsme dorazili do bytu, byli jsme překvapeni panem domácím, který se to odpoledne vrátil ze země mlékem a strdím oplývajícím (hádáte správně, myslím naši vlast). Takže jsme večer strávili příjemnou konverzací a likvidací zbytků, které by nebylo moudré vozit přes hranice.

Den šestý - Návrat - 16/9/08

"Rychle sbal ty hadry!"
"Sakra neviděl někdo můj pantofel? Tady někde sem ho viděl válet."
"Podej mi támhle to, ne to ne sakra, támhleto! Boha jeho si slepej nebo co?!"
"Já vám na to seru, já se nikam nevracím!"

Ano, večerní rozhodnutí sbalit se až ráno nebylo úplně nejmoudřejší, nicméně jsme se nakonec tak nějak pobalili a vyrazili, jak už jsme měli naučeno, na vlak. Na letišti ještě snídaně za cca 12 €/osoba (nejdražší jídlo, co jsme v Holandsku měli) a pak už jenom s čerstvým pasem prolézt kontrolou.

V letadle jsme se snažili o závěrečné shrnutí výletu, nicméně pak se letadlo vzneslo a my hromadně vytuhli.