Před dvěma lety vydali úspěšnou desku Take To The Skies, kde elegantně spojili prvky trancu, post-hardcoru a screama. Deska se proslavila takovými hity jako Johnny Sniper, Sorry You’re Not A Winner nebo Anything Can Happen In The Next Half Hour. V druhé polovině roku 2008 se zavřeli do studia a začal důležitý a složitý proces nahrávání, který trval až do konce letošního února. V dubnu letošního roku vypustili do éteru jejich singl Juggernauts, se kterým jsme si museli vystačit až do půlky června, kdy ES vydali své nové album Common Dreads u labelu Ambush Reality.

Jestli jste očekávali na nové desce to samé nebo něco podobného jako na desce předchozí, tak se pletete a máte pravdu zároveň. Album Common Dreads je albem doopravdy tisíce a tisíce chutí. V jednu chvíli máte pocit, že posloucháte staré ES v novém kabátě, podruhé zase slyšíte pořádný hardcore a další, co vás napadne, je nějaký známý disco klub kdesi v Británii. Na desce jsou skladby, které se více nebo méně podobají tomu, jak ES dobře známe, ale je vidět, že kluci byli před nahráváním plni elánu, energie a nápadů, o čemž svědčí i počet skladeb na jejich nové desce, kterých je úctyhodných 15. Jak už jsem zmínil, tak album je v podstatě o hodně jiné, ale stále tam jsou ti ES, které jsme mohli slyšet na Také To The Skies. O to zajímavější je samotné album, které je tak dobře zkomponované, že chvílemi ani nevíte, jestli posloucháte ES nebo úplně jinou, novou kapelu. Do svých skladeb nezapomněli zakomponovat ani jejich typické tvrdé kytary Liama Clewlowa, který je v kapele jediným kytaristou, zato je kytaristou jedinečným a pro kapelu dostačujícím. Typicky posazený a ladění hlas Roua Reynoldse se celkově naprosto skvěle hodí k tomu, co ES dělají za hudbu. Možná to bude znít jako nechutná a otřepaná fráze, ale myslím to se vší vážností, album je podstatně vyspělejší. Pokud bych to měl připodobnit lidskému vývoji, tak dejme tomu album Také To The Skies byla silná puberta a s albem Common Dreads úspěšně odmaturovali nebo začali pracovat a pustili se do něčeho vážnějšího. Z nového alba není cítit tolika drzosti nebo troufalosti jako na albu předchozím.

Úvodní, regulérní song Solidarity zpočátku připomíná vyšňupanou techno akci blízko Czechteku, avšak tvrdá kytarová linka vás po chvilce přesvědčí, že nejde o Czechtek ale o nové ES. Tento song má takovou zvláštně temnou až radioaktivně nukleární náladu. No a teďka k samotnému singlu Juggernauts, který se nachází jako 4. skladba na albu a je právě tím přesvědčivým odkazem na předešlou desku, kde slyšíte zcela jasné rysy starší tvorby. Nicméně Juggernauts je velmi zdařilá skladba a do celé kompozice, kterou vytvořili, skvěle zapadá. Skladba Zzzonked má přesnou podobu mixu post-hc a trancu a jak vidíte podle názvu, jde o velmi zajímavý kousek. Za zmínku a poslech dále stojí skladby jako No Sleep Tonight, Gap In The Face, která je takovou odpočinkovější věcí. Jedna z posledních skladeb na albu zní jako spojení Enter Shikari a Gallows dohromady, jde o skladbu Antverpen, která připomíná základní rys kapely Gallows. The Jester – skladba jednoznačně nejoriginálnějším začátkem. Začátek se tváří jako chill outový úlet, ale po chvíli se rozjedou kytary a bicí a originální song je na světě. Album končí dvěma skladbami Hectic a Fanfare For The Conscious Man, které nejsou tak nahuštěny elektronikou a prvky trancu a hezky tak zavírají poslední kapitolu alba.