Druhý album The Horrors provázel solidní humbuk a ze všech těch srovnání s albem předchozím, na který si však (jaká záhada) nemapamtuju jedinou recenzi, si člověk připadal, div ne jako buran, že o The Horrors doteď neslyšel. No, co si budeme povídat, takovejch nás bylo asi víc. Daná situace však skýtala jedinečnou možnost naposlouchat kompletní diskografii kapely, která patrně ještě neřekla poslední slovo a nejde než uznat, že přerod prodělala vskutku působivej.
Zatímco na debutu, kterej si rovněž zaslouží poslech, The Horrors balancovali na hranici hysterickýho rocku a punku, jejich nová, aktuálně kritizovaná deska "Primary colours" jakoby se v historii posunula o desetiletí vpřed a dávkovala do žil postpunk, mocně říznutej shoegazem. Vzhledem k týhle tendenci bude jistě zajímavý sledovat, jestli následující placka nabídne kusy ve stylu Blink182, ale to by byl asi dost úlet.
Navíc v případě The Horrors bylo šáhnutí po éře rannejch osmdesátek spíš šikovnej kalkul, protože ten audiobordel se nenápadně plíží zpět do módy a Joy Division nikdy letět nepřestali. Jenže ačkoliv je zvuk desky, ostatně stejně jako celá imidž kapely, především ukrutná póza, nemůžu říct, že bych jim to nesežral i s navijákem.
Přitom když si namátkou vyberu tři oblíbený písně z placky, tak Three decades zní jako My Bloody Valentine v remixu Interpol, Who can Say je neskutečná kopírka, či přímo parodie, na Just like Honey od Jesus and Marry Chain a ze Sea Within a Sea pomrkávaj Joy Division tak znatelně, až na ně museli nenápadně poukázat přímo v oficiálním videoklipu.
Trochu nešťastný, když z toho nejlepšího na albu čouhá nepůvodnost jak sláma z bot. Jenže ty písničky i tak skvěle fungujou a člověk si při vzpomínce na to, jak se kluci na předchozí desce posmívali Sheeně a prošlýmu punku, úplně říká, jestli tohle celý není vlastně děsná satira, která většině lidí ušla, zatimco se The Horrors v šatně po koncertech jen potutelně smějou.
Zůstane to asi tajmestvím, ale o to příliš nejde. Jde o to, že jestli jste měli některý z výše uvedenejch inspiračních zdrojů týhle desky rádi (jo, nešlo mi jen o to zamachrovat), tak budete mít nejspíš rádi i Primary colours. Tohle album je něco mezi nostalgií a pohrdáním a je dobrý, i když laciný. Ono to tak má ale asi bejt, prostě se nebrat tak vážně a nevěsit se hned na prádelní šňůry.
A pokud jste náhodou neměli páru o kom a o čem jsem to celou dobu sakra mluvil, tak si za a) doplňte vzdělání, do prdele a za b) jednoduše pusťte videa níž a posuďte sami, jestli je to podle vašeho gusta.
Vlastně jste to mohli udělat rovnou a ušetřit si trochu čtení, je namáhavý a škodí zraku ♣
jan tomášik | 25. 06. 2009
Neměli byste minout ...
Komentáře ke článku
Novinky
Události
17. 05. 2010
Zpěvák Ronnie James Dio, který se proslavil účinkováním například v Black Sabbath či Heaven And Hell, podlehl včera ráno rakovině žaludku.
Neměli byste minout ...