30. 09. 2008

Leeds Festival

22. – 24. 8. 2008, Leeds, Anglie. Jak vypadá festival na západě aneb co u nás ještě chvíli stěží zažijete.

Buďto programu letošního ročníku šlo jen s velkým sebezapřením odolat anebo jsem se chytil do festivalových  propagačních sítí. Tak či onak, na konci prázdnin jsem se vypravil prozkoumat druhý největší anglický festival. Tři dny jsem nasával atmosféru, bavil se s Angličany a prochodil holínky. A tři dny pomáhal uklízet největší nepořádek, jaký jsem kdy v životě viděl. Na vlastní kůži jsem pocítil ostré lokty v tom pravém kotli a zavítal i do první řady na Main stage. Pivo jsem nepil, naopak sbíral kelímky a utržené peníze vyměňoval za trička a cédéčka. Dělal jsem si poznámky a četl obsáhlý festivalový program. „Český podivín“, jako bych měl napsáno na čele...

Zatímco souběžně probíhající Reading Festival je tu již od roku 1971, Leeds letos slavil teprve desáté narozeniny. A šéf pořádající Festival Republic Melvin Bell se nijak netajil tím, že na toto kulaté jubileum pozval ty největší hvězdy v historii festivalu. Prvnímu dni vládla „bezesporu největší metalová kapela světa“ Metallica, v sobotu se ukázali navrátilci Rage Against the Machine, jenž loni obnovili svou činnost po dlouhých sedmi letech, aby odehráli jediná dvě vystoupení v Anglii. A poslední vystupující kapelou celého festivalu se stali oblíbení The Killers. Vůbec poprvé se tak přihodilo, že hlavní hvězdy jednotlivých dnů byly čistě Americké. 200 000 lístků na oba festivaly zmizelo za méně než 24 hodin. Tradiční žlutý plakát se jmény hlavních účinkujících, překryl nápis „Vyprodáno! Užijte si víkend!“ a třídenní mazec mohl začít!

Po zkušenostech s předchozími propršenými ročníky je Main stage jako jediná pod širým nebem. Zbytek kapel najdete v dohromady ve čtyřech stanech a ještě je tu BBC Introducing stage. Program pro tuto scénu vybíral tým expertů z BBC a sestává se z kapel, které se zatím neupsaly žádnému labelu. Prý je tu velká naděje, že s některou z nich budeme mít co dočinění v letech budoucích. Pamatujete? Vždyť ještě loni tady vystupovali třeba The Pigeon Detectives!

  • Pátek: Nauč se tančit s holínkami na nohou!

Pro páteční den volím taktiku pobíhání mezi Dance Stage a NME/Radio 1 Stage. A to jsou samozřejmě ty nejvzdálenější. Kilometr a půl tam a zpátky podstupuji hned několikrát. Tedy, jednu míli, abychom si rozuměli. The Death Set jsou známí svými ultra krátkými skladbami a taky energií, jenž by se dala krájet v každém momentu jejich vystoupení. „Tak jo, zmrdi, a teď všichni ruce nahoru! Kdo kurva nemá rád ty zasraný Jackson 5?“, vítá nás Johnny Siera. Zajímavé je, že v programu stojí: „Tato kapela teď frčí v České republice.“ Tuhle poznámku bych spíš připsal k Robots in Disguise. Dance stage poprvé hlásí: „vyprodáno“ a to už o přestávce. O tom, že se dostanu alespoň trochu dopředu si můžu nechat jenom zdát. Ve vyhrazené půlhodince hrají většinou na jistotu, ke slyšení je Turn it Up či cover You Really Got Me, který je v dívčím podání barvitější a zajímavější než od kohokoliv jiného. Skladbami Sex Has Made Me Stupid či We´re in the Music Biz ochutnáváme i aktuální desku a já si stále dokola opakuji, že bych RiD nikdy neměnil za podobná uskupení jako třeba Le Tigre nebo Peaches.

Převelice zvědav jsem byl na, v Leedsu domácí, Hadouken! Abych měl srovnání s Planet Festivalem, rozhodl jsem se, zkusit ten největší kotel. Když se H! v zákulisí rozcvičují, poplácávají a hecují, je poznat, že na dnešní vystoupení se hodně těší a budou si ho do sytosti užívat. „Skvělý, že jsme zpátky doma!“, vítá nás James Smith. Setlist stejný jako v červnu, včetně coveru Breathe od Prodigy. Vzduchem sviští lightsticky, po hlavách nám putují desítky nadšenců, které vepředu chytá ochranka. Dnes je to sice opravdový grindie nářez od podlahy, znepokojuje mě ale otázka: Co bude dál? Podobných rychlokvašek už jsme zažili nespočet, hodně záležet bude na druhém albu. Dobrou zprávou je, že na novou desku mají přichystaných už osm skladeb. „Bude to něco úplně jinýho“, dodává lišácky James. Tu pravou taneční party nabízejí Pendulum. Pokud jste měli možnost slyšet Pendulum DJs na Pohodě, tak to byl jen slabý odvar. Dnes je na programu drum and bass v kombinaci s hardcore kytarami a tvrdými beaty. Návštěvnost čítající cca 2000 lidí je něco šíleného. Masy lidí signalizovaly spíše příjezd mimozemšťanů než koncert australské skupiny...

Vrcholem pátečního dne na NME/Radio 1 stage se stávají The Last Shadow Puppets. Velcí kamarádi Alex Turner z Arctic Monkeys a Miles Kane z The Rascals si založili kapelu poté, co se jejich cesty zkřížily na společném turné. A jejich spojení je zkrátka báječné, stejně jako deska The Age Of The Understatement. Leeds měl navíc tu čest stát se jejich historicky první koncertní zastávkou. Zač je toho loket ukázali i Digitalism, když beze zbytku přehráli svou zatím jedinou desku Idealism. Jejich set je stále svěží, i když už by neškodilo přidat pár nových skladeb. Naopak přeceňované The Cribs si dnes raději odpustím. Slyšel jsem je totiž dvakrát a pokaždé jsem odcházel zklamaný. Na scénu vbíhá Lovefoxxx v příšerném cirkusovém kostýmu s jakýmsi mončičákem na zádech. Mám rád, když se do toho opřou stejně tak, jako když s jižanskou hbitostí střídají jednotlivé nástroje. Novinka Donkey je pro všechny sice trochu zklamáním, koncertní pojetí jednotlivých písní to však vynahrazuje. A konec konců, starých pecek mají CSS v zásobě dost.

Koncertem pro radost je Tenacious D. Ano, to je ten týpek z filmu Škola Rocku! Jack Black je sice stále spíše hercem než muzikantem, ale copak to tady někomu vadí? Hlavní scénu vyhřívá odpolední slunce, pánové servírují koňskou dávku vtipu v hudebním balení, k vrcholům vystoupení patří např. kytarový souboj s ďáblem. Před koncem stačí ještě Jack vyseknout poctu nadcházející Metallice a za bouřlivého potlesku mizí kdesi v zákulisí. Metallica je ve svém stylu špička. O tom jste se ostatně mohli přesvědčit na jejich nedávném vystoupení v Praze. Dnes zahráli všechny důležité hity, navrch přidali dvě nové písně z deváté desky Death Magnetic. James Hetfield potom popřál dobrou noc a poroučel se, aby se za chvíli s burácivým nástupem vrátil a zahrál ještě pár fláků. Metallica zkrátka nikdy nehraje špatně.

  • Sobota: Velký návrat Rage Against the Machine

Punkové poledne startují Anti-Flag. K mému překvapení si rodáci z Pittsburghu střihnou ještě jedno vystoupení a to večer na Lock Up stage po boku známých jmen Goldfinger a Pennywise. Dnes je mi bližší klubová NME/Radio 1 stage s Pete & The Pirates, Blood Red Shoes nebo The Duke Spirit. Stejně tak Festival Republic stage, kde dnes strávím celý večer. Horší už je to s BBC Introducing stage, kde neznám ani jedno jméno. Jen včera tu hráli FF´ers. Jejich vystoupení navštívil početný, asi dvoutisícový, dav v naději, že by se mohlo jednat o tajné vystoupení Foo Fighters. Když však vyšlo najevo, že se jedná o začínající kapelu, která hodlá kráčet v šlépějích Nirvany, dav je nemilosrdně „vykelímkoval“.

Horoucí peklo k večeru rozpoutávají Friendly Fires a připravují tu živnou půdu pro Late of the Pier. Ti v Anglii patří mezi jednu z nejoblíbenějších klubových kapel. Stoprocentní potvrzení dostávám během písní Space And The Woods, Bears are Coming nebo starší, ale stále fungující Bathroom Gurgle. Čisté taneční nadšení pak zavládlo během koncertu Does It Offend You, Yeah? Jejich frontman si mohl na pódiu třeba čistit zuby a celý stan by ho bezmezně uctíval. Nečekaně však propadli The Teenagers. Už během úvodní Starlett Johansson tu něco nehraje. Ne, Teenagers nejsou koncertní kapelou. Nadějný materiál z desky Reality Check nedokázali ani minimálně využít. A hostování dvou dívčin při Homecoming definitivně potvrdilo upocenost a marnost celého snažení.

Queens of the Stone Age jsou na festivalu v Leedsu doslova veteráni a pokaždé si svoje vystoupení velmi užívají. Zábavné bylo sledovat, jak postupem času tvář Joshe Homma mění barvu přes růžovou až po fialovou. Při západu slunce zahráli Go With The Flow, 3's & 7's a Little Sister a pódium přenechali hlavní hvězdě večera – Rage Against the Machine. Že byli Rage nejočekávanější kapelou celého festivalu by si všiml i člověk, který jinak o dění na place moc nezajímá. Naposled tu totiž hráli v roce 2000, ve stejný rok, kdy ukončili své působení. Objevili se až letos na dvojici německých festivalů Rock am Ring a Rock im Park. Angličané samozřejmě nemohli zůstat pozadu, a tak si Rage pozvali do Readingu a Leedsu coby největší hvězdy celého víkendu. RATM hráčsky nezklamali, četným pochybám jako „že tu jde jen o prachy“ se však nevyhnuli. Že i po jejich comebacku zůstalo všechno při starém, potvrdilo jejich chování na pódiu. Např. na protest proti držení amerických vězňů na Guantanámu se převlékli do oranžových „vězeňských“ šatů. Vážnou degradaci však působily až minutové (!) pauzy mezi jednotlivými skladbami. Ke konci už jsem to nevydržel (v Anglii zločin, já vím) a přece jenom si alespoň odskočil na Babyshambles. Náhle se přede mnou zjevil Pete Doherty jako papírový panák Alex DeLarge z Mechanického pomeranče. Při černobílých projekcích až zamrazilo. Stejně jako když se celý stan mocně dožadoval přídavku. Na ty se letos, s výjimku hlavních hvězd, nehrálo. A někdy to byla opravdu škoda.

  • Neděle: opustit Main stage nelze

Prosluněná neděle nabídla velké množství zajímavých kapel ruku v ruce s těžkým rozhodováním. Justice nebo Bloc Party? The Killers nebo Manic Street Preachers? Člověk vždy počítá s tím, že nelze stihnout vše, v Leedsu však prošvihnuté kapely doslova „bolely“. Už kvůli zrušenému koncertu v Roxy mi nemohli uniknout British Sea Power. A ti byli opět elegantní a přesní, s nádherně vygradovaným závěrem během poslední The Great Skua. Chyběla jen trochu živější atmosféra. Ale není se čemu divit - je poslední den, lidé se povalují ve skládacích židlích a polehávají na dekách, okrajové ploty silně zapáchají močí. Festivalová trička s nejoblíbenějšími motivy jsou vyprodána stejně jako velké žluté plakáty s kompletním programem, což znamená jediné – blíží se začátek konce. The Ting Tings potvrdili pověst módní záležitosti, která asi hodně rychle pomine. Tedy pokud přestanou servírovat hity typu That´s Not My Name, který si samozřejmě nechali až na konec. A dav zvědavců zaplnil NME/Radio 1 stage zhruba čtyřikrát…

Jako kůl z moře trčel čerstvý singl Mercury od Bloc Party, na kterém dostala daleko více prostoru elektronika. Vzhledem k tomu, že deska Intimacy byla venku jenom pár dní (vyšla ve čtvrtek před festivalem), prezentace nového materiálu mohla být důslednější. V setlistu zvítězil Silent Alarm a o den dříve se Reading dočkal i písně, díky níž to všechno začalo, tedy She´s Hearing Voices.

Britský tisk se před festivalem šťoural v osobní krizi Brandona Flowerse s otázkami typu: „Bude OK pro Reading & Leeds?“ A rojily se i otázky okolo nové desky, o níž The Killers informovali pomocí mnoha plakátů, ale i novými písněmi během koncertu. Slovutný egomaniak na sebe strhl veškerou pozornost hned v úvodu, když překvapil basou během For Reasons Unknown. Sledoval jsem světelné efekty a poslouchal tisíce lidí notujících si „I got soul, but I'm not a soldier...“ během každého tichého místa koncertu. Nejlepší chvíle přišla vlastně ještě před samotným vystoupením. Stačilo, aby z reproduktorů začali hrát Queen nebo Oasis a všichni hned začali zpívat. Každé slovo. Od začátku až do konce. A ve stejném duchu se nesl i koncert. Škoda jen, že po 45-ti minutách došel dech a po přídavku už moc nedokázali navázat. Že by museli končit tak brzo, protože už nemají co hrát? Nesmysl. The Killers v čele s perfekcionistou Flowersem nám nesmí nikdy zevšednět. A každá část jejich show musí být dotažená do posledního detailu. Včetně umělého sněžení, jež symbolizovalo nejenom konec jejich koncertu, nýbrž i celého festivalu.

Navzdory své velikosti si Leeds zachovává přátelskou tvář a perfektní pozici mezi nespočtem anglických festivalů. Rozum zůstává stát akorát nad tisíci opuštěnými stany a neuvěřitelným nepořádkem, co tu po návštěvnících zůstane. Na druhou stranu – právě tím zaměstnávají mnoho lidí, kteří se tak mohli na festival podívat zadarmo. Snad každá kapela v rozhovoru říkala, že do Leedsu jezdí rádi, protože je tu prý jedinečná atmosféra. A úsměvně vlastenecky působili i někteří návštěvníci, když odpovídali na mojí otázku: „A nepojedeš příští rok místo Leedsu na Reading?“ ťukáním na čelo. Možná to byli zrovna ti, kteří měli na zápěstí pásky z předchozích dvou ročníků...

foto: www.NME.com