01. 01. 2009

Prokletý ostrov / Shutter Island

Detektiva Teddyho Danielse (Di Caprio) a jeho kolegu Chucka Auleho (Mark Ruffalo) přivedlo na prokletý ostrov Shutter pátrání po šílené vražedkyni jménem Rachel Solando (Emily Mortimer), která zmizela ze své cely ve vězeňské psychiatrické léčebně Ashecliffe a kdesi se úspěšně skrývá. Jenže na tomhle ostrově něco smrdí a zkušený detektiv to instinktivně vycítí. Je přesvědčený o tom, že léčebné metody, které zdejší lékaři vedení doktorem Johnem Cawleym aplikují na pacienty, nejsou zcela v souladu s Hippokratovou přísahou. Druhou stranou mince je ale otázka detektivovy příčetnosti, jež je vlivem traumatických prožitků z minulosti a děsivé, skličující přítomnosti vystavována čím větším otřesům. (oficiální text distributora)

KRITIKA   V šestnácti letech bych Prokletý ostrov jistě s vážnou tváří vnucoval všem svým vrstevníkům jako velmi cool záležitost, kterou si nesmí nechat ujít. Jenže je mi už krapet víc.

Ne však dost na to, abych zapomněl tu neskutečnou vlnu žánrovek s "překvapivými" twisty ze zlomu tisíciletí a přiznám se,  zavděk ní si připadám vůči efektu takových snímků už mírně otupělý. Nevyčítejte mi prosím proto, že pokud si film klade za cíl hru s diváckým očekáváním a nadto lehké filosofování na téma realita kontra sen, očekávám od něj trochu rafinovanější blufování a možná i méně povrchní pohled na věc, což jsou dva ohledy v nichž Prokletý ostrov značně selhává.

Těžko zde ale odlišit na kolik Scorsese záměrně pracuje s žánrem jako s brakem a jestli je tedy překombinovaný scenář záměrem, nebo  pouhým nedostatkem soudnosti, či zda jsou např. snové sekvence s částicemi popela/sněhu/papírů ve vzduch jen laciným kýčem, či naopak výsměchem jemu. Stejně tak nejasné je zapojení tematiky koncentračních táborů, které buď skvěle uplatňuje typické béčkové schéma nacistů experimentujících na lidech, nebo má jen za úkol, co nejrychleji a nejlevněji vyvolat silné emotivní reakce. Scorsese se ve své tvorbě dostal do situace, kdy je pro jeho tradičně precizní režii těžké odlišit jestli se svými filmy vysmívá naivní minulosti a nebo naopak senilní.

Tak či onak mu ale nelze upřít schopnost obklopit se velmi nadaným štábem (a to i herci) a vyprodukovat za jeho přispění film, který skvěle funguje jako středněproudá zábava a přitom není úplně hloupý a při nejmenším nastoluje poměrně závažné morální otázky a nevyhýba se ani až téměř šokující explicitě. Současně přitom dokáže potěšit i cinefily, jimž jistě neujdou střihové, takřka podprahové švindly,  téměř sebeparodická volba lokací, velmi nápaditě využité zvukové efekty a  především hudba, která svými mohutnými orchestrálními party, hrajícími ve scenách, kde se vlastně nic neděje, skvěle evokuje způsoby jakými se podkreslovaly právě hollywoodské snímky z padesátých let. Je až překvapivé jak takto aktulizovaný přístup funguje a ne náhodou díky němu patří právě úvodní sekvence k vrcholům snímku, který zavděk své interpretační otevřenosti neurazí snad vůbec nikoho ♣