27. 01. 2009

Prokrastinace

Řídíte se heslem „Čím později, tím lépe“? Otevíráte skripta ne dříve než dva dny před zkouškou? Děláte všechno, jen ne to, co byste měli? Pokud jste odpověděli alespoň dvakrát ano, tak je velmi pravděpodobné, že trpíte tzv. prokrastinací.

Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu. Tato vlastnost se projevuje hlavně u lidí, kteří nejsou nuceni vnějšími podmínkami ke splnění svých povinností a mohou si organizovat svůj čas tak, jak chtějí. Tento syndrom postihuje převážně vysokoškolské studenty, kteří celý semestr vymetají kluby, brouzdají noční Prahou/Brnem a teprve když zjistí, že mají problém s velkým P, tak se začnou pokoušet o nemožné. Následky pak bývají často velmi tragické.

Dle jednoho velmi nespolehlivého zdroje tímto syndromem trpí přibližně 40% vysokoškoláků. Upřímně řečeno se mi tohle číslo zdá silně podhodnocené, protože znám skutečně jenom hrstku lidí ze svého okolí, kteří jsou schopni plnit své závazky včas a pořádně a naopak znám přehršel lidí, kteří jsou už v posledním stádiu tohoto „postižení“ a ještě o tom zakládají skupiny na Facebooku.

U mne se tento syndrom objevil někdy uprostřed „náctiletosti“ a z poměrně svědomitě se chovajícího dítka, které si plnilo své povinnosti a psalo domácí úkoly, mě postupem času změnil na bytost, která odloží jakoukoliv povinnost na pozdější dobu, a pokud to jen trochu jde, tak se jí vyhne. Jednoduše neexistuje věc, kterou bych udělal včas. Složenky platím pravidelně po době splatnosti, už několik měsíců jezdím s rozbitým pásem u řidiče a než abych zajel do servisu, tak se radši poutám ke spolujezdci. U mě je to s autem vůbec dobrý. Voda z chladiče tekla tak dlouho, až zreznul a musel se vyměnit. Napadl sníh a já nebyl schopen 14 dní vyměnit kola, dvakrát jsem se málem vyboural a stejně to nakonec dopadlo tak, že to za mě udělal servis. Přední světlo už zase nesvítí a je otázka, zda někdy svítit začne. Nemluvě o prasklém předním sklu a vylomeném zrcátku na pravé straně, ale to už jsou jenom maličkosti, kterými se prostě odmítám zabývat.

Je ale pravda, že tahle „porucha“ se nejvíce projevuje právě v přístupu ke studijním povinnostem. Na střední mě tahle vlastnost občas hodně otravovala a pravidelně mě připravovala o tu poctu být mezi jedničkáři (později dvojkaři, trojkaři a občas jsem se bohužel nedostal ani mezi ty čtyrkaře). Je pravda, že jsem byl schopný se této vlastnosti jednou vzepřít a díky tomu jsem úspěšně absolvoval maturitu, nicméně následující půlrok volna ze mě udělal v tomhle směru totální trosku a přijetí na vysokou mě naprosto dorazilo.

Jako student prostě člověk není po většinu času nucen k žádné činnosti, která by ho udržovala alespoň v režimu stand-by. Nemusí vstávat, nemusí chodit do práce (a když už tam chodí, tak tam převážně chodí proto, aby měl peníze na chlast), nemusí se o nic starat a po většinu času se taky nemusí nic učit. Je velmi jednoduché si na tenhle životní styl zvyknout a vzhledem k tomu, že člověk je od přírody tvor líný a pohodlný, strašně mu to vyhovuje.

Pak ale najednou přijde nějaká povinnost (dejme tomu zkouška) a mělo by se začít něco dělat. Jenže my přece nechceme nic dělat, že? „A ta zkouška je stejně až za tejden, to je v klidu, mám dost času,“ si řekne náš student (budeme mu říkat třeba Arnošt) a zase kalí, kouká na filmy, surfuje na internetu, všechno hodí za hlavu a takhle učení odloží ještě pětkrát.

Den, dva před zkouškou poté následuje typický scénář: Arnošt si uvědomí, že už není šance se látku na zkoušku naučit, zpanikaří, přeruší kontakt se světem a začne se drtit. Samozřejmě se zapřísahá, že tohle bylo naposled, že už to nikdy neudělá a že příště si to dobře naplánuje.

V den zkoušky si pak Arnie vyčítá, že se předmětu víc nevěnoval a doufá, že si vytáhne jednu z těch několika otázek, které jakžtakž umí anebo, že bude moct aspoň použít taháky, kterých má plné kapsy. U zkoušky budeme na Arnošta výjimečně hodní a necháme ho prolézt. No a co udělá mladý vysokoškolák?  Řekne si, že to vlastně bylo v pohodě, dá si five s kámošem a jde se zkoulovat do nejbližší putyky. K ránu se dokolíbá domů, spí do dvou a pak kouká na filmy, surfuje po internetu a takhle pořád dokola.

Zajímavá bývá také situace u písemných úkolů, např. seminárních prací. Nedávno jsem měl možnost při konzultačních hodinách nahlédnout do přijaté pošty mého přednášejícího a byl jsem dost překvapen, když jsem zjistil, že minimálně polovina lidí zasílá své práce 2 - 3 minuty před deadline (samozřejmě, že jsem čestným členem tohoto klubu).

Těžko říct, jak se tomuhle problému bránit, ale faktem je, že tahle vlastnost začíná být víc a víc rozšířená. K rozšíření tohoto „postižení“ rozhodně značnou měrou přispívá i naše dnešní „přetechnizovaná“ společnost a na prvním místě je bez diskuzí počítač a internet. Je docela zajímavé sledovat některé, těžce postižené, lidi v akci. Někteří sedí u počítače, mají otevřeno pět stránek a soustavně je refreshují. V tomto směru je rozhodně největším zlem Facebook, který je naprostým rájem pro prokrastinátory. Obzvlášť jeho „new notification“ je pro mnohé velkým důvodem, aby tam neustále zevlovali. Nicméně ani další prokrastinační pachatelé nezůstávají pozadu. Kupříkladu nové epizody seriálů vždy poskytují příležitost k opomenutí jakýchkoliv povinností, člověk to přeci musí vidět hned. A takových blbostí jsou tuny a vždycky se najde nějaká nová. A když se nenajde, tak nám tu pořád zbývá náš oblíbený plocha riding.

Co všechno jste ochotni udělat pro to, abyste se nemuseli učit nebo pracovat? A vymstilo se vám to někdy? Podělte se s námi a ostatními čtenáři o své zkušenosti v komentářích!