Styl jako vyjádření osobnosti?

Utváří oblečení naší osobnost nebo jí pouze doplňuje? Škatulkujete lidi podle toho, co mají na sobě?

Posloucháte hip-hop a nosíte jen volné kalhoty a rovné kšilty? Jste spíše konzervativní a cítíte se dobře jen v košili s kravatou? Nebo máte rádi punk a přesto se oblékáte do volných hippie věcí?

Společnost často odsuzuje lidi, kteří se oblékají extravagantně nebo mají svůj vlastní styl. Uvidíte na ulici kluka ve volných kalhotách, mikinou s kapucou a řeknete si: „To je hiphoper bez osobnosti, který podléhá davu. Na něco si hraje, určitě hulí a neumí se chovat.“ Opodál prochází vysoce elegantní slečna v botách na podpatku se značkovou kabelkou (a kožichem za x-tisíc). Pomyslíte si: „Ta je určitě pěkně namyšlená, tahá z rodičů peníze, obléká se jako dámička, a přitom bude určitě hloupá a rozmazlená.“ Proč soudíme lidi podle vzhledu? Je kluk v ošoupaných džínech s mastným culíkem na hlavě budižkničemu, co si nikdy nenajde práci a bude žít na okraji společnosti? A je ten pán v kravatě určitě spořádaný mladý muž, jenž má dobrou práci a milou přítelkyni?

Spousta mladých lidí se svým oblékáním snaží upoutat na sebe pozornost, aby nezapadla do davu. Na veřejnosti vidíme spoustu osobností, jež mají odvahu jít proti mase uniformovaných lidí. Je to rebelství nebo styl? Mám ráda individualitu a ráda sleduji, jak jsou oblečení lidé v metru, v divadle či ve škole. Občas mám chuť někomu říct: „Máte perfektní styl!“ Pozornost u mě vzbudí každý, kdo se neobléká do unylého šedivo-béžového stylu a dokáže do oblečení protlačit i část svojí osobnosti.

Vlna emo-módy přinesla pruhované podkolenky, černé linky kolem očí a patku padající do oka. Na počátku této éry byl každý jedinec oblečený do tohoto stylu považován za osobitou bytost, která jde proti světu. Dnes je pokládán spíše za pozéra bez vlastního uvažování. Proto myslím, že by se člověk neměl stylizovat do něčeho, čím není jen proto, aby byl „in“, „trendy“ nebo aby ho nepomluvila „módní policie“.

Neměli bychom soudit lidi podle vzhledu, ale neubráním se pocitu, že blondýna v růžových šatech a botách na podpatku je hloupá barbie. První dojem je důležitý, otázkou je, jestli nám záleží na tom, jak nás vnímají ostatní lidé nebo je nám to zcela šumafuk.

Často se stává, že lidé pracující na veřejných místech (banky, restaurace, úřady, obchody) se snaží protlačit svůj osobní styl i na pracoviště. Myslím si, že není vhodné, aby mě obsluhovala servírka ve sportovním oblečení či v bance seděl metalista v džínové vestě. Spousta zaměstnavatelů je velmi benevolentní k oblečení svých pracovníků, protože jsou to lidi na svém místě: chytří, spolehliví, svému oboru rozumí a nejsou s nimi žádné problémy. Přesto si myslím, že individualita by se měla projevovat jinde než v zaměstnání, kde je určitá uniformovanost vhodná, jak pro přehlednost, tak pro dobrý dojem.

Máte rádi nohy v teple a i v létě nosíte ponožky do sandálů? Noste je. Lidé na vás budou koukat jako na blázna, ale je to přece váš styl. Vy jste osobnost a nikdo by vám neměl nařizovat, že mrkváče už nejsou v módě nebo že punk is dead. Každá maličkost, kterou se odlišíte, by měla být náležitě oceněna. Lidé si vás lépe zapamatují, když budete mít vlastní styl a nebudete dbát na reakce posměváčků, kteří vypadají jeden jako druhý.

Myslím si, že osobností není ten, kdo jde za každou cenu proti proudu, hlásá všem svou pravdu a nikdy se nevzdá svého stylu. Hiphoper, který jde i na ples v teplákovce, je spíše k smíchu než k obdivu. Stejně tak jako slečna s vysokými podpatky na srazu rybářů. Obdivuji lidi, kteří si své oblečení umí vybrat tak, aby odpovídalo příležitosti, pro kterou je určeno, a zároveň jej dokážou doladit dle svého vlastního vkusu.

Snažíte se ukázat svým oblečením, jací vlastně jste? Prezentujete se jako punker / mladý podnikatel / hippie / rozevlátá romantička nebo je vám to úplně jedno a zastáváte názor, že na vzhledu nezáleží a důležitá je osobnost? Obdivujete lidi, kteří za žádnou cenu neopustí svůj styl?