Kyjev - Prypjať - Černobyl
Jakkoliv se jednalo o jeden z mých nejšílenějších výletů, byl také jedním z nejlepších. Fascinace zcela opuštěným městem u mne nezná mezí. Vidíte budovy, vidíte okna a v oknech vidíte záclony. Ale nevidíte lidi. Nikde.
To by mohl být nejstručnější popis města Prypjati. Města, odkud lidé odcházeli jen na tři dny, aby se již nikdy nevrátili. Města, která leží v "zakázané zóně". Města ležícího tři kilometry od slavného čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny.
Prologue
Psal se rok 2007 a při plánování výletu na opuštěné milovické sídliště jsem narazil na jedno fórum týkající se výletu do "zakázané zóny", netušil jsem, jaké následky bude mít odeslání jeho adresy Reeshovi. Za pár týdnů sehnal průvodce. V tu chvíli mi bylo jasné, že teď už se vyskytuje jediná otázka - kdy.
Přípravy na cestu
Sehnání průvodce byla více než polovina úspěchu celé výpravy, teď zbývalo jen sestavit tým, dohodnout kdy a nějak se tam přepravit.
Dát dohromady pár dobrodruhů, kteří jsou ochotni překonat vzdálenost téměř dvou tisíc kilometrů, se nezdál být takový problém, protože "zakázána zóna" je místo velice lákavé (je fakt, že to spousta lidí nechápe, ale ty zas nechápu já, takže je to fifty-fifty). Úvaha o dopravě autem rychle padla, protože nikdo v tu chvíli nevěděl o žádném, které je schopné tu vzdálenost s jistotou překonat. Ve hře pak byl ještě vlak, o kterém jsem měl alespoň mlhavé podvědomí: z Hlavního nádraží v Praze do Košic, kde se přestoupí na "pojizd" do Kyjeva. Další žhavou kartou byl autobus, o kterém naopak nevěděl nikdo nic.
Čas běžel, já byl mezitím vyhozen že školy a rázem byl měsíc do odjezdu, přičemž jsme stále nevěděli, jak se tam dostaneme. Vlakovou linku, kterou jsem měl předtím vyhlédnutou, jsem rázem nemohl najít a místo toho jsem nacházel různé jiné, vedoucí přes Rakousko, Německo a dokonce i Maďarsko. Díky vyhledávací síle internetu jsem nalezl i pár cestovek, chvástajících se prodejem autobusové jízdenky do Kyjeva, ale veškerá komunikace byla velice žalostná, ba spíše žádná. Většina z nich byla mimopražská, takže nepřipadalo v úvahu ani otravování slečny za pultem.
Čtrnáct dnů před odjezdem se mi konečně povedlo sehnat přímo přepravní společnost, která zajišťuje pravidelnou linku. S dopravcem jsme si vyměnili asi šest e-mailu, čtyři zavolání a lístky byly na světě.
Nákup lístků probíhal v zaparkované dodávce s plachtou v ukrajinské azbuce u zdi hřbitova, což mne krapet znejistělo, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se o podvodníky nejedná. Začínal se ale projevovat lidský faktor, a tak z původního pětičlenného týmu jsme jízdenku nakonec potřebovali jen tři.
Těsně před cestou
Je středeční poledne, tedy den a půl před odjezdem, a já se dozvídám, že jedu jen s Reeshou. Tým se všemožným způsobem porozpadal a bezesporu v tom svoji roli sehrál i cíl cesty - já jsem o tom prozíravě raději nikomu moc neříkal, nechtěl jsem způsobovat zbytečné stresy. Mezitím jsem dal dohromady nějaké zásoby na cestu. Nebylo mi moc dobře, ale přesto jsem neváhal vytisknout papíry s několika ukrajinskými slovíčky. Kdybych věděl, jak se nám to bude později hodit, dal bych na jazykovou přípravu víc.
Pátek 18. dubna 2008, 8:30
Stojím na Želivského u dodávky, ve které jsem kupoval lístky, a nevěřícně koukám na nablýskaný zánovní autobus. Když jsem naposledy cestoval někam za hranice, bylo to starou Karosou, do které všemožně teklo a řidič musel co chvíli něco štelovat v motoru. Proti tomu byl ten autobus na Ukrajinu velice luxusní, ba spíše neuvěřitelný.
Byl jsem překvapen z toho, že nikdo nemluví česky. Česky nemluví dokonce ani slečna, která se stará o pohodlí v autobuse (polštáře, deky, horká čokoláda zdarma - vážně luxus, který jsem zatím na svých cestách nezažil). Začínám si myslet, že ty papíry s ukrajinštinou byl velice dobrý tah.
Po rozloučení se s našimi přítulkami nasedáme a odjíždíme směrem na Brno, Olomouc a pak dále přes Polsko na východ.
Pátek 18. dubna 2008, 22:00
Už asi dvacet minut předjíždíme stojící kolonu kamiónů a vypadá to, že stále pokračuje, což je na obyčejné silnici s protisměrným provozem poměrně zajímavé. Pak se silnice najednou rozšiřuje a cedule oznamuje, že se právě nacházíme na polsko - ukrajinské hranici. Východní hranici Evropské Unie, která je obehnaná ostnatým drátem a několika kulometnými hnízdy.
Sobota 19. dubna 2008, 2:00 ráno
Po nekonečně dlouhých kontrolách celníků, prohlížející si naše české pasy velice důkladně, projíždíme na Ukrajinu. Tedy až na pár lidí, které si celníci nechali. V pasech nám zůstala jen polovina imigračních karet, které byly vyplněny na polských cestách, což výrazně přispělo k jejich téměř nečitelnému písmu. Hned za hranici se otevřel úplně jiný svět. Volnější, pustší.
Autobus jel po rozmlácené silnici, kterou překračovaly mocné zpomalovací prahy. Dodávka před námi odskakovala z děr, do kterých záhy vjel i náš autobus. Ze začátku to vypadalo, že ukrajinské silnice jsou opravdu tak strašné, jak se o nich říká, ale nakonec to byla asi nejhorší silnice, po které jsme na Ukrajině jeli.
Ve vesnicích nefunguje veřejné osvětlení a jelikož jedeme pozdě v noci, nejsou vidět ani rozsvícená okna. Vládne tak temná tma, kterou jsem na zemském povrchu ještě nezažil. Občasnou dírou v mracích je ale vidět neuvěřitelné množství hvězd.
Pokračování příště.