Kyjev - Prypjať - Černobyl 2
Pod nánosem špíny na našem autobusu už nebyla poznat ani reklama na boku. Sami v neznámém městě nevíme kudy kam. Setkáváme se s prvními vážnějšími jazykovými bariérami - ani slečna ve směnárně nerozumí anglicky nebo německy.
Sobota 19. dubna 2008, 8:00
Přijíždíme do prvního většího města, do Lvova. Koukám po okolních domech a připadají mi poněkud zanedbané. Ale to bylo nejspíš způsobeno počasím, protože po návratu jsem tento názor po pohledu z okna přehodnotil - vypadalo to úplně stejně jako slušnější část Jižního Města. Lvov jinak vypadá jako jakékoliv jiné město u nás - ulice, paneláky, obchody. Jen rodinných domků tu vidět moc není.
Překvapením jsou silnice, které jakkoliv drncají, řidiči si s nimi nelámou hlavu. Díky velice řídkému provozu se nedrží ani jízdní pruhy a jezdí se kde to jen lze. Vedlejší komunikace jsou většinou utopeny v blátě, takže jediný, relativně čistý, asfaltový povrch mají hlavnější tahy. Vesnice tu jsou daleko od silnic a tak jsou autobusové zastávky na první pohled uprostřed ničeho, přesto na nich čekají i velice staré ženy.
Sobota 19. dubna 2008, 11:00
Kyjev, obrovské vyprahlé město. Vystupujeme u Vokzalu (nádraží), v informačním letáku přejmenovaný na "Centralnyj Makdonalds". Pod nánosem špíny na našem autobusu už nebyla poznat ani reklama na boku. Sami v neznámém městě nevíme kudy kam. Setkáváme se s prvními vážnějšími jazykovými bariérami - ani slečna ve směnárně nerozumí anglicky nebo německy, ale naštěstí jen vezme dolarovku a nasype nám za to spoustu hřiven. Vzpomínám si na kouzelné slovíčko "ďákuju", ale tady se spíš uplatní "spasíba".
Díky Radimovi, kterého jsme cestou z čech potkali, nejsme v neznámém městě tak ztraceni, jak se na první pohled mohlo zdát. Od něho víme nejdůležitější informace, které nám pomohly přežít den a neztratit se až do setkání s Jane.
Киïв (Kyjev)
Metro tu stojí jen padesát kopjejek, je hodně hluboké a beznadějně přecpané. To, co se u nás považuje za vrchol špičky, je tam běžná mimošpičková obsazenost, ale lidé jsou k sobě mnohem milejší, takže je to snesitelnější než poloprázdný vagón pražského metra. A když už jsem nakousl tu hloubku, běžné eskalátory jsou zhruba stejně dlouhé jako máme v Praze na Hradčanské. Některé kyjevské stanice jsou ale tak hluboko, že se nad eskalátorem z nástupiště nachází ještě další dlouhý eskalátor, který teprve vede na povrch. Všude kolem je spousta budovatelských plastik velice podobných těm, jaké jsou v Praze v bývalé stanici Moskevská (dnešní Anděl).
V metru jinak další překvapení není, jezdí tu vozy z Mitiščinského závodu a pravda, moc se nestarají o jejich modernizaci (vyjímkou jsou LCD displaye v každém z vagonu), takže tu naleznete ještě starší, než ze začátku jezdily v Praze. Vůbec se na Ukrajině neřeší modernizace, protože dokud to funguje, tak to není potřeba měnit a jelikož stroje sovětského původu jsou opravovatelné v podstatě donekonečna, stávají se zde téměř nezničitelnými.
Obědvali jsme v jednom z parků. Výhled na Dněpr, na nebi jen pár mráčku, co víc si přát. Budovy jsou tu doslova obrovské, až skrz ně nedopadá dolů na vedlejší ulice moc světla, takže zeleně je tu v ulicích pomálu. Po obědě pokračujeme na Pečerskou Lávru a po ní ke kostelu sv. Michajla.
Pravoslavné kostely pro mne mají zvláštní kouzlo. Naše, římskokatolické, mi připadají vyčpělé, jakoby bez náboje, bez ducha. Navštívil jsem už spoustu katedrál, ale nikdy jsem necítil to, co jsem cítil z portálu tohoto relativně malého kostelíku. Dřevěný interiér bohatě zdobený zlatem je prostě něco jiného. Stál jsem tam a nasával celé to magično, až mnou prostoupilo takové to blažené uspokojení, které bylo cítit ze všech lidí okolo. Když k čemukoliv, co ztělesňovalo víru, přistoupila dívka, nezapomněla se pokřižovat a pokud vstupovala do kostela, brala si šátek přes hlavu. Víra tu má zcela jiné postavení než u nás.
Cestu jsme zakončili na Majdanu Nezaležnosti, kde je sloup, kolem kterého jsou napsaná města se vzdušnou vzdálenosti. Z Majdanu si nás pak vyzvedla Jane, u které jsem přespávali a která nás v neděli vzala do muzea lidové kultury, neboli skanzenu.
Pro pár cest po Kyjevě jsme využili dopravní specialitku - tzv. Maršrutku, což je v podstatě soukromý mikrobus jezdící na (relativně) stanovené trase jako běžný autobus, jenže autobusů má Kyjev zatraceně málo. Platba za jednotlivou jízdu probíhá způsobem posílání peněz dopředu řidiči po ostatních lidech a věřte nebo ne, drobné zpátky se vám vrátí vždy stejným způsobem, aniž by chyběla jediná kopijka.
Neděle 20. dubna 2008, 18:00
Cestujeme na sever, do města Slavutyč, kde se máme setkat s naším průvodcem, kterému mimochodem vezeme silný vývozní artikl - Velkopopovického kozla. Cestou z autobusu vidíme megalomanskou sochu Matky vlasti, kterou jsme včera v Kyjevě minuli. Autobus se zda být lepší než ty, které jezdí u nás, ale je z místních silnic krapet vyklepaný. Silnice jsou úžasně rovné, bez zatáček, jen čas od času je nutné upravit směr. Stejně se tu jezdí předpisy-nepředpisy, takže plnej knedlik co to jde, vesnice, louže, předjíždění. Řidič ochotně zastavuje každému, kdo na něj na krajnici mávne. Vypadá to, že se tu lidi řídí spíš tím, co jde a nehledají, proč by to nemohlo jít. Cestou zahlédnu směrovku na Čornobyľ, cedule napsaná v azbuce vypadá opravdu magicky.
Podle instrukcí máme vystoupit na první zastávce ve Slavutyči. Po vystoupení se nám ale nedaří našeho průvodce kontaktovat a začínáme být trochu nervózní. Ve městě není na ulici nikdo a když po chvíli potkáváme mladé holky, abychom se zeptali alespoň na hotel, zjišťujeme, že nerozumí jinak než rusky. Po chvilce dorozumívacích experimentů, do kterého se neustále smějí, zjišťujeme, že hotel byl přesně na druhou stranu, kde ho o pár chvil později i nalézáme. Prý je pro místní děvčata rozmluva s mladíky ze západu něco podobného, jako pro malé dítě Vánoce.
V hotelu na recepci jsme si dorozumívací experimenty zopakovali, ale co by asi mohli chtít cizinci v hotelu. Pokoj byl na naše očekávání poměrně luxusní - dvě postele, sprchový kout a televize, která ale zlobila. Po nějaké chvíli se nám podaří sehnat našeho průvodce a za chvilku mu předat i pašované Kozly. Ráno nás čeká hodně perný den.
Závěrečná část příště.
